BODLÁK Bernacké ochotnické divadlo        Malované na skle

Bernačtí se pochlapili a na přehlídku do Němčic přivezli hru, která je bezmála stará téměř padesát let a stále patří ke skvostům hudební a muzikálové tvorby. V drtivé většině se hraje na profesionálních jevištích a amatéři si na ni troufají pouze tehdy, pokud se cítí zvládnout všechny důležité složky této náročné inscenace. To znamená hudební složku, v mnoha případech živá muzika (Bernačtí použili hlasový záznam a nebylo to na škodu), podporovanou zpěvem a tady musím zdůraznit, že ten vycházel souboru na sto procent. Bylo radostí a zážitkem poslouchat všechny pěvecké vstupy. Některé mi ještě doznívají v uších při psaní této reflexe. Druhá a důležitá složka je choreografie a pohyb, ten už byl slabší. Pan režisér se omezil na jakési vsazování a řazení herců do různých sestav v rámci působivé a žánrové scény na podkladu téměř lidového a barokního divadla. V mnoha případech pěvecké číslo marně volalo po větší svobodě tanečních vstupů. Domnívám se, že by to značně osvěžilo celkové vyznění kvality inscenace. Kupodivu více nepřesnosti bylo ve třetí složce a to na poli činoherního herectví. Domnívám se, že by bylo záhodno pojednat společně vstupy Anděla a Čerta, nedochází mezi nimi téměř k žádnému jiskření, natož k vzájemnému souboji. Pokud by tomu tak bylo, tak by Smrt v podání Gabriely Malinčíkové jako konečného arbitra o rozhodování života a smrti vyzněla naprosto jinak, uvolnila by se cesta k humoru, po kterém se také volalo ve větší míře.

Starší část souboru, především představitelé četníků, je v mnoha případech o vteřinku pomalejší při citování svých replik, ale v některých případech se to týká i představitelů zbojníků. Líbil se mi představitel Dovypravovače Jiří Šimíček, který přesně traktoval svoji roli.

I přes tyto výtky působilo představení sympaticky a jako celek, neboť soubor k tomuto dodal ještě jako bonus další složku a to opravdovost, upřímnost a čirou radost z pospolitosti. A to opravdu není málo.

Ladislav Valeš