Divadlo J. K.Tyl Brodek u Přerova                                          Jak je důležité míti Filipa

Oscar Wilde napsal svoji nejslavnější komedii sice už před více než sto třiceti lety, přesto ani dnes nic neztratila ze své břitkosti a ironického pohledu na povrchnost mládí či pokrytectví těch dříve narozených. A je jedno zda se jedná o vyšší anglickou společnost nebo o dekadentnost takzvané VIP vrstvy z dnešní doby. Co replika, to vtip či bonmot. Stejně vtipné jsou i situace, které přinášejí neustálé nové překvapivé zvraty. To vše a nenapodobitelný suchý anglický humor láká divadelníky k novým a novým inscenacím této vynikající konverzační komedie. Učinili tak i divadelníci z Brodku u Přerova. Takže dramaturgická volba jednoznačně výborná.

Režie se ujala zkušená Eva Procházková. Drobně si hru upravila, někde škrtala, a to zvláště v závěru hry, někde přidala, jako v prvním jednání scénu s barovými tanečnicemi. Ale v zásadě dodržuje půdorys hry. Navíc jsou tu ještě dvě písně, o jejichž zařazení by se dalo diskutovat, nicméně nijak nekazí celkově dobrý dojem z inscenace. Do příslušných rolí obsadila režisérka herce typově odpovídající postavám hry, což se ukazuje jako správný tah. Scéna i kostým vycházejí z dobových reálií. Velmi šťastně se jeví vyřešení scény, kdy nevznikají žádné zbytečné prodlevy při změnách prostředí. Hudební doprovod je adekvátní. Takže zdánlivě vše se ubíralo tou nejsprávnější cestou. Je tu však jeden problém, který mě vede k tomu, že musím říci: milí divadelníci z Brodku, jste v celkovém vyznění vaší inscenace zatím na půli cesty. Vy víte o čem hrát, vy víte, jaký žánr to máte v rukách, ale nevíte jak ho hrát. A je to pochopitelné, neboť je to žánr neobyčejně těžký a vaše dosavadní herecké zkušenosti se s tímto žánrem perou. Jednání slovem, a to tak, aby se nepsychologizovalo, umění říkat bonmoty a vtipy, aby se v nich nešlapalo, ale lehce plynuly z úst, rytmizování konverzace, aby vše nebylo stejně důležité, přesné vystavění situací, aby každý věděl, co je jeho řídícím úkolem a podle toho jednal bez zbytečných pauz, to vše je kumštýřské řemeslo, ve kterém ovšem pokulháváte. Někdy se zadaří, zvláště v druhé polovině, někdy se konverzuje s neadekvátní psychologickou drobnokresbou. Mluvní projev je sice stylizovaný do nadsázky, ale řeč těla často herce prozradí neboť je civilně realistická. Konkrétních případů by se našlo mnoho, ale není smyslem je tady pitvat.

I přes výtky, že inscenaci brodeckých zatím chybí ono humorné jiskření, kterým nás hry Oscara Wildeho dodnes tolik oslovují, musím konstatovat, že si jejich inscenace velmi vážím, neboť jedině velkými úkoly člověk i soubor roste. Díky.

Jaroslav Kodeš