DS Bratří Mrštíků Boleradice    Kříž u potoka

Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic uzavřel svým přestavením - dramatizací románu Karolíny Světlé Kříž u potoka důstojně 31. ročník Hanáckého máje v Němčicích nad Hanou 2017. Román z roku 1868 zachycuje obraz krajiny a lidí v Podještědí, kam se autorka uchýlila po smrti své jediné dcery. Světlá se nechala inspirovat reálným příběhem, který poznala z vyprávění známých, a místo děje popsala podle skutečných prostředí. Hlavní hrdinkou je Eva, která odmítá lásku muže, který ji miloval, a snaží se napravit svého sobeckého manžela. Vede ji k tomu touha splnit nějaké vyšší poslání - boží úkol. Je rozhodnuta zlomit kletbu, kterou na rod Potockých uvalila jejich prabába Józa. Od té doby nikdo z potockých neměl štěstí v lásce, ani v manželství. Kletbu lze zlomit věrnou láskou k někomu z Potockých. Evě se to navzdory útrapám, které ji stíhají, nakonec podaří.

Boleradičtí zvolili jako textovou předlohu pro svou inscenaci dramatizaci Pavla Ondrucha, kterou napsal pro pražské Divadlo Na Prádle a také ji zde režíroval. Ondruchova divadelní adaptace románu je jeho značným zestručněním a zjednodušením. Mění a vypouští některé podstatné reálie příběhu, eliminuje a také zaměňuje postavy, dílem i jejich charakteristiky. Naproti románové předloze klade spíše otázky po smyslu sebeobětování ve jménu ideje, po oprávněnosti cítit se vyvolenými, a další s nimi spjaté.

Inscenace v režii Ivy Kahounové stojí na dobrém typovém obsazení, na schopnosti herců jednat slovem, na vybudovaných situacích a použitých výrazových prostředcích, umožňujících tempo-rytmické členění hry. Režie dospěla k čistému inscenačnímu tvaru na pomezí epického divadla a dramatu. Scénická výprava Jany Kahounové vytváří potřebný prostor pro herecké jednání. Je pojednána jako stavebnice, z níž lze vytvořit a označit jednotlivá prostředí, v nichž se příběh hry odehrává, navíc umožňuje uplatnit symboliku kříže. Neutrálně pojednaná stavebnice je doplněna realistickým dobovým stolem. Kostýmní složka pracuje s atributy dobovými i současnými.

Obtížný úkol ztvárnit veskrze kladnou postavu Evy zvládla velmi dobře Jana Kahounová. Výraznou postavu vytvořila Jana Glocová při ztvárnění role Mařičky. Zaujali i Juraj Háder v roli Štěpána Potockého a Štěpánka Veselá jako Zuzana, mladičká vdova po mlynáři.

Navzdory všem premisám, daným hereckou vybaveností souboru a poučenou režií, vyznívá inscenace, a to především ve svém závěru, tezovitě. Je to vlivem dramatizace, která okleštěním příběhu výchozí předlohy Karolíny Světlé, neumožnuje vpravdě živoucí výpověď. Týká se to především ústřední dvojice postav Evy a Štěpána Potockých. Herci nemají dostatek příležitostí, k tomu, aby vystavěli své role a došli v nich k uvěřitelnému vyústění a završení. Proces jejich jednání a přerodu není zkrátka na čem uhrát. Přesto jsme byli přítomni působivému divadelnímu počinu, založenému na dnes neobvyklé dramaturgické volbě.

Milan Strotzer