DS J. K. Tyl Brodek u Přerova Malá Čarodějnice

DS Stonařov - Deskový statek aneb seznamte se!

Vybrat si dneska hru přes sto let starou, která navíc nemá příliš velkou inscenační tradici, a zaujmout s ní diváka jednadvacátého století, je už samo o sobě náročné a vyžaduje poučený režijně-dramaturgický přístup. O herecké kvalitě ani nemluvě. Divadelní soubor Stonařov to všechno ve svých početných řadách má. Byli jsme tomu svědky při zahajovacím večeru Hanáckého divadelního máje 2019.

Komedie Václava Štecha Deskový statek měla premiéru v čerstvě otevřeném Vinohradském divadle v roce 1908. Jedná se o příběh, který se točí kolem majitele realitní kanceláře Aloise Fistra a jeho dcery Julie. Otec je úspěšný podnikatel, jehož obchodní praktiky nejsou zrovna nejserióznější, a navíc se snaží proniknout se svými spolustraníky do komunální politiky. Důvody ani tak nevidí v práci pro obecné blaho, ale spíše pro blaho osobní. A je tu ještě jeho velmi diskrétní aktivita na pokraji zákona, Alois provozuje za úplatu jakousi seznamku, o které nikdo v podniku neví, včetně jeho dcery. Heslem pro vstup do seznamky je, když klient v kanceláři prohlásí, že se zajímá o "deskový statek".

Naproti tomu Julie je čistá, upřímná a temperamentní dívka, která nejdříve nezáměrně, později už záměrně ničí aktivity svého otce. Zamiluje se do zchudlého šlechtice, který do realitky přišel, aby se oženil s jakoukoli bohatou ženou, protože připravil o věno svou sestru. Nakonec však po různých peripetiích skončí v náručí Julie, stejně jako její otec je v zájmu vlastních politických intrik nucen nabídnout ruku jiné majitelce realit.

Z inscenace bylo znát, že dramaturga a režiséra souboru Luďka Doležala nejvíce zaujalo politikum hry. Je nabíledni, že politické praktiky doby na začátku dvacátého století se nijak nezměnily, ani v začátcích toho současného. Tak proč takovou hru neoprášit. Ale je potřeba postupovat obezřetně a s rozmyslem. Pan Doležal si toho byl vědom. Krátil na dnešní dobu už příliš mnohomluvný text, provedl jednoznačnou jazykovou korekci směrem k dnešnímu hovorovému jazyku (bohužel ne úplně do důsledku) a přidal řadu songů, kterými mířil k divadelní formě zcizování, k jakémusi divadlu na divadle. V zásadě úpravy byly ku prospěchu věci. Inscenace se tak v žánru posunula od čisté komedie po jakousi operetu s kabaretními prvky. Docílil tak výrazně jiné rytmizace představení, rytmus určují písničky (hudebně a pěvecky interpretované výborně, snad jen texty samotných písní mají různou kvalitu). Tam, kde písně slouží k tematizování situací (např. na začátku druhé půlky inscenace krátký popěvek politických intrikánů chápeme jako jakési jejich motto), vychází jejich zařazení ve struktuře inscenace nejlépe. Někde naopak mohou působit jen jako sice hezké, ale jen samostatné číslo. Je tu však jedno nebezpečí, že příběh původní hry se částečně rozmělní do řady epizod a děj originálu přestane být vnímán jako kontinuální tahoun představení. Navíc, posunutí žánru celé inscenace není vždy důsledné, především ve složce režijně-herecké, a tak se můžeme potkat s projevy civilního herectví až po hrubozrnnou frašku. Dále by prospělo, kdyby se tvůrci inscenace zamyslili nad motivy jednání některých postav, aby své jednání tyto postavy v rámci syžetu díla mohly lépe nonverbálně zviditelnit a nespoléhaly se jen na informace slovního charakteru (např. milostné scény Julie a šlechtice Revíra z Chotýše, či samotného Aloise Fistra). Domníváme se, že to jsou prvky, které oslabují jinak velmi příjemný dojem z jinak pěkné inscenace.

Jaroslav Kodeš, odborný porotce