Morkovští ochotníci       Vykradači hrobů

Morkovští ochotníci nenechali nikoho na pochybách, že se po skončení jejich inscenace bude dlouze a dlouze diskutovat. A bylo také o čem.

Hrou Vykradači hrobů, kterou napsala Marie Tesař ve své vrcholné formě, tentokráte míří do vyšších pater dramaticko-literární autorské tvorby. Autorka svoji hru traktuje jako "noir" příběh, tedy temný příběh s prvky detektivního a hororového žánru, ale zároveň do hry vsunuje (někdy záměrně či z čiré radosti zmást své diváky) jisté konotace nebo odkazy na slavná literární a filmová díla. Nadarmo se postava nakladatele nejmenuje Woland, tedy jednoznačně postava z románu M. Bulgakova Mistr a Markétka, a takto bychom mohli pokračovat od postavy k postavě a v místech, kde si nejsme docela tak jistí, nám ponechává Marie Tesař dostatek prostoru k vytváření si svých vlastních dedukcí, například v postavě beznadějného trouby, který je téměř oblečen jako tibetský mnich, jeho tvář je do zlatova usměvavá a jeho chování je, slovy Karla Poláčka, spořádaných mravů. Co je tedy v současném světě slušný a spořádaný jedinec? Odpověď: beznadějný trouba.

Samotný příběh by byl zcela banální, byla by to pouze hříčka, kdyby neměl tolik matoucích odboček. Příběh, který vypráví o snaze matky Marie (nebo svatá panenka Marie, či samotná Marie Tesař?) vydat svůj román, který je pro ni nesmírně důležitý, nakladatel to zpočátku odmítá, ale když se posléze dovídá, že se v románě píše i o něm, dává Marii jistou šanci a rozhodne se dílo přečíst. Diváci pak sledují skrze psací stroj, jak Marie vdechuje život svým postavám z románu do té doby, než je samotná Marie zavražděna. V druhé polovině hry se ujímá spisovatelské taktovky samotný Woland a rozjíždí svoji pekelnou jízdu. Na scénu přichází syn Marie Hercul (Poiret? Phillipe Marlowe?), který je detektiv a začíná pátrat po tajemné smrti své matky. V závěru samotného příběhu se v příznačné scéně potkává Hercul spolu se svými sourozenci s Wolandem u hrobu své matky. Krátce před tímto setkáním Woland umlátí lopatou prostého vykradače hrobu Mariana. Diváci jsou pak vystaveni otázkám - je skutečně v tomto hrobě pohřbena Marie (Marie Tesař?) a ukončila tak literární činnost? Pravděpodobně ne! A kdo je pravý vykradač?

Pokud se mám rozhodnout pro samotnou textovou část předlohy nebo její dramatizaci, jsem rozhodně pro textovou část, která je opravdu kvalitní a velmi mne zaujala a upřímně pobavila.

Při budování samotné dramatizace ale Marie Tesař jako režisérka už nebyla až tak důsledná a zůstala na poloviční cestě. Spoustu gagů, slovních hříček a nápadů nebylo dotaženo až do konce a prosvištěli jevištěm tak, že to divák v mnoha případech ani nepostřehl. Jakoby se soubor ostýchal větší vynalézavosti při inscenování již tak složitého a sofistikovaného dílka.

Jsem přesvědčen, že soubor by pak při větší invenčnosti nabyl na obrátkách, gradaci a možná i přehlednosti. Nicméně suma sumárum jedná se o pozoruhodný počin, který si na poli amatérského divadla zaslouží zvýšenou pozornost.

Nechť Marii Tesař slouží zdraví a přejeme jí mnoho literární a posléze i režijní invence.

Ladislav Valeš