Ochotnický spolek Divadlo Hanácké obce Prostějov O tlustém pradědečkovi

Divadlo Hanácké obce Prostějov -

Josef Čapek/Hana Lužná: O tlustém pradědečkovi

Čapkova kniha Devatero pohádek poněkud mate názvem: pohádek není devět a nejsou to tak docela pohádky. V každém z příběhů je zašifrována, více či méně podprahově, hravá, a přitom břitká kritika nějakého společenského nešvaru. Tu se tepe nevlídnost úředníků, tam zas oslavování lidí hloupých, ne-li přímo zločinců. Jak je tomu u Tlustého pradědečka?

Paní režisérka Hana Lužná se ve své autorské dramatizaci velice obratně vypořádala s převedením tohoto bytostně literárního textu, ve kterém nejvýraznější složkou je vypravěčská ekvilibristika, do dramatického tvaru. Vtipně nahradila bandu loupežníků rejem loupežnic - manželek známých vyvrhelů, resp. vdov po známých vyvrhelech, kteří toho času právě dlejí v žaláři, resp. tlejí v hrobě. Nejedná se o svévolně feministickou demonstraci rovnosti šancí, ale o praktické řešení personálních daností souboru, které ale přináší do hry osvěžující motivy. Nejvýraznější ozvláštnění původní fabule ale spočívá v něčem jiném. Zatímco u Čapka pradědeček prostoduše nakráčí na loupežnický bál, v inscenaci přichází do prázdného lokálu. Tam, zmožen celodenním trmácením, pivem a olomouckými tvarůžky, usíná a teprve tehdy nastává defilé zlodušek. Divák si možná až v tu chvíli povšimne, že kostýmy a vůbec celá vizuální složka představení je řešena precizně a vtipně. Loupežnice se rozhodnou pojmout kmeta za hlavní zábavu večera, probudí ho, okradou a pod hávem "zlodějské školy" začnou ho pro svou zábavu zesměšňovat a mučit. V této pasáži dochází k drobnému střetu s žánrem původního textu. Čapkovi hrdlořezové pradědečka jednak poučují pomocí jakýchsi anekdot, jednak mu doopravdy zle ubližují. Převést anekdotu založenou na hře se slovy na jeviště je obtížné a Prostějovští ještě nenalezli odpovídající kód, aby pointy patřičně zasvítily. Mimoděčně ve svém hereckém projevu, jinak plastickém a dobře artikulovaném, sklouzávají ve vztahu k pradědečkovi do polohy typu "to je ale blbec", která je volena spíš z bezradnosti a ovšem nevyjadřuje žádoucí postoj. Tím je pobavit se na účet nemohoucího starce. Zde se patrně dostáváme k hlavnímu, nebo přinejmenším emočně nejsilnějšímu tematickému okruhu pohádky: násilí na starém člověku pro zábavu, jeho bezmoc a náš soucit s ním. Na jevišti se celá scéna odehrává jakoby v žertu, všechny loupežnice jsou v jádru sympatické a pradědečkovi se žádné zásadní příkoří neděje. Do děje pak přichází detektivové, vrchní desperátka Lotrandová rychle vymyslí plán, jak neprozradit kriminální pozadí sebe a svých kumpánek. Oznámí, že se jedná o mechanické loutky, které pak na požádání přišedším pánům předvede. Je škoda, že kromě první z nich, Koketky (v originálně Kokotky, tedy lehčí dívky), nepřizpůsobí svůj pohybový výstup charakteru loutky. Všechny představitelky jsou pohybově disponované, v předchozím ději jsme je již viděli tělově jednat. Bylo by moc pěkně pozorovat jejich "mechanizovanou" formu, zvlášť v případě čínské bojovnice. Drobné dramaturgické opomenutí nám zanechalo pradědečka nehlídaného a samostatně se přizpůsobujícího se hře na loutky. Proč ale nevolá o pomoc, nebo se jinak neprojevuje? Efektně, ale ne zcela logicky předvede rovněž loutku a teprve skrze ni odhalí, s kým mají detektivové tu čest. Kriminalisté loupežnice zajmou a odvedou, za odměnu předá jejich velitel pradědečkovi stříbrnou tabatěrku. Praděd opět usíná, do místnosti přichází hostinská a připomíná mu, že by se měl odebrat k domovu. Dědeček se diví, kam že se to poděli detektivové a loupežnice, načež hostinská odpoví, že se mu nejspíš něco zdálo. Tehdy si i divák řekne, ano, byl to opravdu nejspíš sen, jak by mohl takový děda přelstít tlupu zkušených zločineckých živlů. Rozloučí se tedy a nechá hospodské na památku... stříbrnou tabatěrku. V tu chvíli si divák připadá jako v pořadu Věřte - nevěřte. Velice funkční a paradoxně konstruktivní znejistění pozorovatele.

Děj je rytmizován scénickou hudbou vlastní výroby a žánrově dobře zvolenými písněmi, navíc umně provedenými. Z hereckých výkonů zaujal jednak představitel pradědečka Milan Urbanovský, zvlášť ve vypravěčských pasážích, kdy sdělení velmi organicky členil, jednak Lucie Lužná coby Koketka, která rozsvěcovala jeviště svou energií a milou naivitou, která ovšem nepřekročila hranice podbízivosti. Za zmínku stojí rovněž mladí pánové v rolích detektivů. Tito jsou především příslibem do budoucna, na jevišti se dobře orientují, snad jen řeč by mohli o něco zpřesnit, zvlášť v imitaci angličtiny.

Se ctí se Prostějovští s Čapkem popasovali, příběh měl tvar i spád, a hlavně byl přehledný a srozumitelný, což se ukazuje být zvlášť u divadla pro děti dlouhodobě nejzásadnější výzvou.

Pavel Zajíček