ŠOK aneb Šternberští ochotničtí komedianti, z.s. – Dobrodružství na ostrově Čičidžuma

Divadlo pro děti má oprávněně pověst náročného odvětví a možná nejtěžší úkol čeká tvůrce představení hned na začátku, totiž objevit vhodnou látku pro inscenaci a najít pro ni odpovídající interpretační klíč. Režisér Pavel Dorazil zvolil poctivý iluzivní způsob předvádění, který s sebou nese vysoké nároky na logiku a vnitřní integritu děje, na propracovanou síť vztahů a motivací a z toho všeho vyplývající herecký styl, který by měl být práv kritériím pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Text olomoucké dvojice autorů však jakoby se takovým nárokům vzpíral. Fabule je spíše lineární, neprokomponovaná, postrádá dramatické konflikty mezi postavami, o těch vnitřních nemluvě.

Chlapec Martin předstupuje před diváky s tím, že by jim rád prozradil tajemství, které ovšem musí zůstat utajeno před "dospěláky". Představitel hlavního hrdiny, jmenovec Martin Vráblík, působí v komunikaci s publikem velmi přirozeně a přitom si udržuje nezbytnou převahu, takže dokáže udržet hlediště na uzdě. Otázka, proč že se nemají dospěli o jeho dobrodružství dozvědět, zůstává stranou. Vypráví, že dostal od tatínka knížku, které doslova propadl. Přesněji řečeno propadl skrze knihu na pláž ostrova Čičidžuma. V tu chvíli se otevírá opona, z vyprávění přecházíme do režimu divadelního. Na mořském břehu potkává Martin opičku Marly. Svěřuje se jí, že se musí nutně dostat zpátky do svého světa, protože jinak o něj budou mít rodiče starost. Marly mu přislibuje pomoc, ale na oplátku žádá, aby se s ní vydal na cestu za záchranou opičího pokladu, který se její nepozorností dostal do rukou, nebo spíše do spárů příšery Sekule. Martin proto odkládá svůj plán dostat se domů a následuje opici. V tu dobu přistává u ostrova pirát Zlovous se svým papouškem Kaduem. Mají rovněž namířeno pro poklad, ten se ovšem pokoušeli nalézt už Zlovousův praděd a předěd jeho praděda, leč na ostrově se ztratili. Není patrno, zda se jedná o poklad opičí, ale jiný tu zřejmě není. Prastará pirátská mapa je neomylně vede k jeskyni, kam poklad teprve před nedávnem ukryla Sekule. Mezitím Martin s Marly potkává lenochoda Speedyho, který jim prozradí cestu k jeskyni. Oni mu na oplátku pomohou pomocí ukolébavky usnout, věc u lenochoda nevídaná. Jenže jen co nebohý Speedy zabere, probudí ho s pomocí publika Zlovous a lstí a úskokem z něj rovněž mámí trasu k pokladu. Zlovous pak ještě překonává překážku v podobě masožravých rostlin, Martin s opičkou se zase potýkají se stovkou blech, s nimiž se nakonec spřátelí. Obě výpravy se setkávají před Sekulinou jeskyní. Opička Marly z neznámých důvodů mizí a vrátí se v podobně neočekávaný okamžik. Sekule překvapivě vetřelce nesežere, ale ukládá jim hádanky. Diváci notně přispívají na pomoc, takže Martin i Zlovous vyváznou životem. Zlovousovi dávka vzrušení stačí, a tak se odebírá k domovu. Martin si však vzpomene, že původně přišel pro opičí poklad, Sekule mu klade ještě jednu hádanku, kterou junák Martin opět šťastně zodpoví, nestvůra mu podle zásad humanismu a fair play předává truhličku, kterou on ve spolupráci s navrátivší se opičkou už už otevírá, jenomže jenomže. Zlovous se vrací na scénu, hodlá poklad uzmout silou, teď se ale opičce hodí spojenectví s blechami: jako prve trápily ji, teď si pochutnávají na Zlovousovi. Ten nakonec slibuje, že se polepší, a nakonec ještě dostává banán z opičího pokladu. Zůstává jediný problém - jak dostat Martina zpět k tatínkovi. Opičku Marly napadne (z čehož vyplývá, že původně blufovala), že cesta vede na obě strany skrze sen: zazpívá Martinovi ukolébavku jako prve lenochodovi, chlapec usíná a probouzí se až doma, nad knížkou o ostrově Čičidžuma.

Vychází najevo, že jediný skutečný problém k řešení ve hře je, jak se Martin dostane zpátky domů. Klíčovým tématem ale je hledání pokladu, přičemž spolu tyto dva motivy souvisí jen velice volně. Hra je tedy tvořena spíše sledem epizod, jednotlivých etud a setkání, provázaných víceméně nahodile. Místo iluzivnosti by takovému textu slušela spíš otevřenější hra, která by pracovala spíš s náznakem a odkazem, komunikovala by přímo, ne skrze obraz, ale znakově. Náběh k něčemu takovému existuje už nyní v scénách s pirátem a jeho papouškem: Marta Skřebská a Vlasta Komárková tvoří solidní komické duo, jejich výstupy mají místy až kvality klauniády, neřku-li grotesky. Opička Marly v podání Lídy Bergové srší energií, hezky se zapojuje do jednání píšničkové situace, balancuje na hraně funkční stylizace a trochu dětinského pitvoření, ale vcelku působí mile. Jiří Silnoušek coby lenochod Speedy patřičně zpomalil, tělově a energeticky ale připomíná spíš vytrvalostního běžce, ne náhodou. Příšera Sekule v podání Ivanky Ivanovové je figura dobře artikulovaná, ale pro nejasnost situace a řídkost textu postrádá v ději oporu.

Představení má jednoznačný potenciál k růstu, zvlášť výkon Martina Vráblíka je příslibem do bližší i vzdálené budoucnosti.

Pavel Zajíček, odborný porotce