Spolek Divadlo Naživo Velké Opatovice - Co víc si přát?

Provokativní název hry vybízí k rozličným úvahám, je-li aplikován přímo na zážitek, který nám mladý velkoopatovický soubor připravil. To ale nechme prozatím stranou. Autorský text Romana Krejčíře by bylo nejsnáze označit za jakési exemplum, nebo snad moralitu. Nabízí poměrně jednoduché, ale bezpochyby nosné sdělení, že je třeba dbát opatrnosti, když vyslovujeme nějaké přání, protože nedokážeme dohlédnout možné následky, nebo i jen způsob nebo čas splnění svých tužeb. A dále, že někdy, ale opravdu jenom někdy přichází druhá šance, možnost reparátu.

Autor, a zároveň režisér, zavalil tento sympaticky přehledný vzorec velikou spoustou textu, který ne vždy slouží svému záměru, totiž posouvat děj, ale často se naopak ubírá po svých vlastních cestách. Určitá šroubovanost, místy formulační neobratnost, nerytmičnost a průběžně narůstající nadbytečnost způsobuje obtíž jednak pro interprety, jednak pro diváky, kteří mohou snadno klesnout pod přívalem slov. První dramatické konflikty se vyskytují až v závěru první půle, do té doby se převážně hovoří, ústa zavařená, tělo spící.

V úvodu se ocitáme v salony krásy, kde se nám představují postavy Valerie, Jany a Lenky, co do charakteru těžko odlišitelné husičky. Označují samy sebe za moderní a emancipované ženy, ale kromě vizáže je zajímají toliko chlapi a vaření. Autor do masy slov homeopatickou mírou dávkuje drobné ostrůvky informací, které se mají zúročit v později, což je princip chvályhodný, ale nízká hustota textu tím ospravedlněna není.

Ve druhé scéně vidíme v rozvalinách hradiska pány Richarda, Tomáše a Václava, kteří představují obdobné stereotypy na mužské straně spektra. Zjevuje se jim víla Hedvika a nabízí splnit každému po přání a všem dohromady ještě jedno navíc. Sama je vzápětí od vyslovení přání odrazuje a rozvláčně vypráví o případech z historie, kdy se nějaké tužby zvrtly. Tomáš si přeje vyhrát v loterii, Václav by rád bydlel s kosmetičkou Valerií a měl s ní před svatbou a Richard si přeje získat zpět zrak, o který přišel kvůli vadné pálence. Hedvika ještě přidává pojistku: "...pokud se ti přání přestane líbit, (...) stačí říct - Hedviko, vem si mě zpátky."

Následuje časoprostorový skok, ocitáme se v bytě Jany a Tomáše, kteří vyhráli v loterii, ale hrnou se na ně žadatelé o půjčku, rozpadají se jim přátelství. Chtějí koupit dům, ale od jeho majitelky, vdovy paní Černé se dovídají, že peníze nedorazily. Ukazuje se, že makléř nejenom zpronevěřil jejich platbu, ale připravil je i o dosavadní bydlo. Vtom je přepadá lupič, chce hotovost, kterou oni ovšem nemají, a když vypadá situace bezvýchodně, volá Tomáš smluvené heslo a víla Hedvika ho nechá zmizet. Podobným fiaskem dopadne i přání Václavovo, který u své milé Valerie odhalí coby milence již vidoucího Richarda, načež i oni oba v nouzi úpí k Hedvice a ocitají se i s Tomášem zpátky v lese. Tam se dovídají, jak jim přání nádherně nevyšla, ale aspoň Richard si uchoval zrak. Na scénu vpochoduje procesí žen z kosmetického salonu, všichni společně popíjejí slivovici, Valerie se tulí k Václavovi, Jana s Tomášem zjišťují, že opravdu vyhráli v loterii, přibíhá vdova paní Černá, ze stromu padá lupič a dávají se rovněž dohromady. Bystrým okem vše sleduje uzdravený Richard i s přítelkyní Lenkou. Snad jsme na nikoho nezapomněli, všem se něco splnilo.

Fabule rozsahu anekdoty roztažená, rozředěná na plochu bezmála dvou hodin se tu jeví opravdu nepatřičně. Mohli bychom po hercích žádat důslednější rytmizaci textu, věcnější mluvu a přesnější vidění situací, ale při pozornějším pohledu a usilovném hledání zjistíme, že kde mají vyjasněné motivace a jednoznačný úkol v rámci hry, tam působí poměrně přirozeně a přesvědčivě. Ve větší části kusu tomu tak ale není. Věty plynou jakoby nic, jsou říkány jedna za druhou, ale málokdy ve skutečném dialogu, málokdy se jedná o opravdové reakce. Můžeme o to víc obdivovat paměťovou kapacitu velkoopatovického souboru, protože text, který dává smysl, text, který postupuje logicky a je touto logikou, nebo i jiným principem strukturován a rytmizován, se učí a interpretuje mnohem snáz. Takové opory se ale hercům divadla Naživo tentokrát nedostalo.

Za zmínku stojí hudební vložky, ve kterých během přestaveb scény za kytarového doprovodu Jaroslava Lexy zpívá víla Hedvika alias Anežka Hegerová. V tuto chvíli působí trochu dekorativně, ve smyslu "aby se divák nenudil, když se nehraje", ale možnosti jsou mnohem vyšší. Texty písní přece reagují na zhlédnutý děj, víla se tu představuje jako hybatelka i glosátorka všech peripetií. Stačilo by tedy pro začátek, aby vědoměji píseň sdělovala, písní komunikovala. Tím by se pak nutně zpřesnila artikulace a rozšířil okruh sdělení, zatím trochu do sebe uzavřený, ale přesto půvabný.

Abychom v závěru aspoň stručně odpověděli na otázku "co víc si přát", pak odpovíme: aby divadlo Naživo pokračovalo v načaté práci, aby nezahodilo potenciál, který tkví samozřejmě v jednotlivých členech, ale ještě spíš ve společenství, které tito lidé utvářejí.

Pavel Zajíček, odborný porotce